Rozhovor pro regionální měsíčník ECHO 1/2012

class="MsoNormal" style="margin: 0cm 0cm 0pt;"> 

Co pro Vás znamená úmrtí Václava Havla?

Ztrátu dobrého člověka a navíc významné osobnosti, která se podílela na nastolení návratu k demokracii. Jeho praktická politika sice nebyla moc úspěšná (nebyla totiž nikdy moc praktická), ale jeho morální imperativ bude naše společnost postrádat. Bylo to jasně patrné z ohlasu veřejnosti v průběhu loučení s ním. Teprve po jeho smrti dala jasně najevo, že takovou autoritu potřebuje a že za ní (momentálně) není náhrada.

Setkali jste se osobně. Měli jste k sobě bližší vztah?

Dva roky jsem pro něj přímo pracoval, tehdy jsme se potkávali pracovně často a neformálně občas. Dozvěděl jsem se, že mě měl rád, ale sám mi to neřekl. Nepatřil jsem do nejbližšího okruhu jeho přátel, ale věděl o mě a měl ve mně spolehlivou podporu. To asi oceňoval nejvíc. Později jsem s ním a jeho lidmi spolupracoval na společensko politických akcích s nadací Patriae, kterou jsem řídil. Dělali jsme toho hodně. Výročí Charty 77 na Hradě, Cenu sv. Vojtěcha a další akce. Jednou jsme společně nesli protestní petici na velvyslanectví Běloruska do Tróje. Nikdo nám neotevřel. Smáli jsme se, že jsme legrační dvojice: bývalý prezident a obyčejný senátor a jak se nás bojí. V roce 1997 jsme společně založili nadaci Forum 2000 a sérii stejnojmenných mezinárodních konferencí na různá globální politická témata. Loni byla již 16. Je to za ta léta nejvýznamnější mezinárodní akce toho druhu u nás. Letos bude poprvé bez jeho osobní účasti.

Vzpomínáte v souvislosti s jeho osobou na nějaký zajímavý zážitek?

Mám řadu takových spíše subtilních zážitků. On byl velice plachý. Mé oddělení se někdy v 91. roce stěhovalo do jiných kanceláří na Hradě, kolegové byli kdesi na přípravách a já byl sám v našich budoucích, dosud zcela prázdných místnostech s jednou židlí. A on byl zrovna na obchůzce po kanceláři. Přišel sám, ukázal jsem mu prázdné místnosti a on byl v rozpacích. Náš rozhovor byl poznamenán nervozitou, protože já jsem vychován tak, že ruku podává ten důležitější jako první, on zas při své skromnosti čekal na mě. Já čekal na jeho otázky a on byl zvyklý, že se na něj každý vrhne a zavalí ho řečí, Bylo to srandovní, byli jsme jako dva mimozemšťani (každý z jiné planety) oněmělí samou zdvořilostí.

Rutinní záležitostí bylo přijímání velvyslanců. Po převzetí pověřovacích listin probíhal krátký rozhovor. Pan prezident ho obvykle zahajoval slovy: "Vítám vás na půdě starodávného Pražského hradu, tradičního sídla českých králů..." Protože měl vyvinutý smysl pro absurditu stereotypů, tak si tuto opakovanou situaci sám uvědomoval. Jednou v krátké přestávce před přijetím dalšího velvyslance se na nás ostatní podíval a řekl: "Tak já teď zase řeknu „Vítám vás na půdě starodávného Pražského hradu.. „ a budu se dívat, co to s vámi udělá." Stalo se, pan velvyslanec předal listiny a prezident pronesl onu formuli. Kolegové zůstali v klidu a já jsem se upřeně zadíval do jeho očí, aby věděl, že s ním tu hru hraju. Svůj smích zamaskoval kašlem, on jediný totiž neustál svůj vlastní vtip.

Dělával jsem s ním přípravy na rozhovory s novináři. Ne, že by si nevěděl rady, vždy nakonec odpovídal skvěle, pohotově a osobitě, ale šlo spíš o jakousi přehrávku. Procházeli jsme otázky, já jsem navrhoval obecné odpovědi a on si je pak rozvinul nebo zvolil jiné. Byla tam jednou otázka, jakou má životní ambici, čeho by chtěl sám za sebe dosáhnout. Mě napadlo: aby zůstal slušným člověkem. A on se zasmál, protože přesně to chtěl říci sám.

Byla to mimořádná osobnost. V osobních střetech byl často bezbranný, zejména vůči asertivním jedincům, ale od jeho vnitřního přesvědčení ho nikdo neodvrátil. Nevítězil ve střetech, ale spíše v jakési vnitřní umíněnosti. V té vnitřní pevnosti byla jeho síla i schopnost odolávat represím totalitního režimu.