Jak média vytvářejí veřejné vědomí je zřejmé například v otázce přímé volby prezidenta. Je vlastností našeho volebního systému, že generuje plus-minus vyrovnané složení parlamentu, a tak je poměr sil jen málo odlišný od patu. Kdykoli, kromě prvních voleb Václava Havla (1989, 1990 a 1993), probíhala volba do tohoto úřadu s obtížemi (1992 dokonce zkrachovala). Vždy bylo kolem volby mnoho rozruchu a znechucení, v posledním případě (2008) dokonce i skandálů. To je pravda.Ale podívejme se na výsledky.

Dvakrát byl zvolen V. Havel a dvakrát V. Klaus. V obou případech šlo o kvalitní kandidáty a následně o významné a výrazné prezidenty, kteří dokázali naši politickou scénu vyvažovat a usměrňovat. V příští volbě, pokud by zůstala v rukou zákonodárců, by nejspíš byl zvolen kandidát levice nebo levici blízký. I v tom případě lze očekávat solidního a politicky zralého prezidenta.

Svou vlastní dramatizaci konfliktů kolem volby vyhodnotila média tak, že je nutné zavést přímou volbu. Vzápětí se tento názor stal požadavkem veřejnosti, aspoň podle průzkumů, kde se agentury lidí ptají, zda chtějí nebo nechtějí sami volit prezidenta - 80% procent je pro.

Zajímavé však je, že v průzkumech, kde mají lidé sami od sebe říci, co je nejvíc trápí a co by od politiků chtěli, přímá volba prezidenta nefiguruje. Mezi obavami o práci, nebo o životní úroveň, o bezpečnost a zdraví, o životní prostředí  prostě způsob volby prezidenta nikdo nezmíní.

Mezi spontánními požadavky otázka volby nefiguruje, a je tedy jasně vyvolána médii. Média manipulují veřejné mínění čím dál více. V poslední prezidentské volbě například vytvořila z celkem průměrného ekonoma Jana Švejnara téměř globálního experta a během dvou měsíců mu vygenerovala nadpoloviční podporu veřejnosti (z původních sotva 30%). A nebylo to tím, co by kdy kde udělal, za co by se v České republice zasloužil nebo co řekl ale jen a jen tím, jak byl v novinách a televizi traktován.

To je jedna z vážných obav, které z přímé volby prezidenta mám, že ho nebudou volit lidi, ale média, a že média zvolí toho koho si vyberou, anebo spíš kdo jim víc zaplatí za svou propagaci. A peníze nemá jen Bakala, Babiš nebo Kellner, ale také řada novodobých ruských oligarchů.

Na pozadí takového hypotetického černého scénáře mi volba v parlamentu přijde přece jen bezpečnější.

Co pro Vás znamená úmrtí Václava Havla?

Ztrátu dobrého člověka a navíc významné osobnosti, která se podílela na nastolení návratu k demokracii. Jeho praktická politika sice nebyla moc úspěšná (nebyla totiž nikdy moc praktická), ale jeho morální imperativ bude naše společnost postrádat. Bylo to jasně patrné z ohlasu veřejnosti v průběhu loučení s ním. Teprve po jeho smrti dala jasně najevo, že takovou autoritu potřebuje a že za ní (momentálně) není náhrada.

Setkali jste se osobně. Měli jste k sobě bližší vztah?

Dva roky jsem pro něj přímo pracoval, tehdy jsme se potkávali pracovně často a neformálně občas. Dozvěděl jsem se, že mě měl rád, ale sám mi to neřekl. Nepatřil jsem do nejbližšího okruhu jeho přátel, ale věděl o mě a měl ve mně spolehlivou podporu. To asi oceňoval nejvíc. Později jsem s ním a jeho lidmi spolupracoval na společensko politických akcích s nadací Patriae, kterou jsem řídil. Dělali jsme toho hodně. Výročí Charty 77 na Hradě, Cenu sv. Vojtěcha a další akce. Jednou jsme společně nesli protestní petici na velvyslanectví Běloruska do Tróje. Nikdo nám neotevřel. Smáli jsme se, že jsme legrační dvojice: bývalý prezident a obyčejný senátor a jak se nás bojí. V roce 1997 jsme společně založili nadaci Forum 2000 a sérii stejnojmenných mezinárodních konferencí na různá globální politická témata. Loni byla již 16. Je to za ta léta nejvýznamnější mezinárodní akce toho druhu u nás. Letos bude poprvé bez jeho osobní účasti.

Vzpomínáte v souvislosti s jeho osobou na nějaký zajímavý zážitek?

Mám řadu takových spíše subtilních zážitků. On byl velice plachý. Mé oddělení se někdy v 91. roce stěhovalo do jiných kanceláří na Hradě, kolegové byli kdesi na přípravách a já byl sám v našich budoucích, dosud zcela prázdných místnostech s jednou židlí. A on byl zrovna na obchůzce po kanceláři. Přišel sám, ukázal jsem mu prázdné místnosti a on byl v rozpacích. Náš rozhovor byl poznamenán nervozitou, protože já jsem vychován tak, že ruku podává ten důležitější jako první, on zas při své skromnosti čekal na mě. Já čekal na jeho otázky a on byl zvyklý, že se na něj každý vrhne a zavalí ho řečí, Bylo to srandovní, byli jsme jako dva mimozemšťani (každý z jiné planety) oněmělí samou zdvořilostí.

Rutinní záležitostí bylo přijímání velvyslanců. Po převzetí pověřovacích listin probíhal krátký rozhovor. Pan prezident ho obvykle zahajoval slovy: "Vítám vás na půdě starodávného Pražského hradu, tradičního sídla českých králů..." Protože měl vyvinutý smysl pro absurditu stereotypů, tak si tuto opakovanou situaci sám uvědomoval. Jednou v krátké přestávce před přijetím dalšího velvyslance se na nás ostatní podíval a řekl: "Tak já teď zase řeknu „Vítám vás na půdě starodávného Pražského hradu.. „ a budu se dívat, co to s vámi udělá." Stalo se, pan velvyslanec předal listiny a prezident pronesl onu formuli. Kolegové zůstali v klidu a já jsem se upřeně zadíval do jeho očí, aby věděl, že s ním tu hru hraju. Svůj smích zamaskoval kašlem, on jediný totiž neustál svůj vlastní vtip.

Dělával jsem s ním přípravy na rozhovory s novináři. Ne, že by si nevěděl rady, vždy nakonec odpovídal skvěle, pohotově a osobitě, ale šlo spíš o jakousi přehrávku. Procházeli jsme otázky, já jsem navrhoval obecné odpovědi a on si je pak rozvinul nebo zvolil jiné. Byla tam jednou otázka, jakou má životní ambici, čeho by chtěl sám za sebe dosáhnout. Mě napadlo: aby zůstal slušným člověkem. A on se zasmál, protože přesně to chtěl říci sám.

Byla to mimořádná osobnost. V osobních střetech byl často bezbranný, zejména vůči asertivním jedincům, ale od jeho vnitřního přesvědčení ho nikdo neodvrátil. Nevítězil ve střetech, ale spíše v jakési vnitřní umíněnosti. V té vnitřní pevnosti byla jeho síla i schopnost odolávat represím totalitního režimu.